4. Olinka
Olinka (Zimní stadion - balet - divadlo - "Stín") - Olga a já (čokoláda) - čepice - lochneska - máma a ruční práce - škola - táta v létě
Narodila se 25. února 1934, byla tedy o osum let mladší než já - na kalendář dokonce o devět - a i když se za tu dobu naše rodinné poměry nijak zásadně nezměnily, Olinčino dětství bylo úplně jiné než moje (bez ohledu na politické a hospodářské poměry). U nás dvou ten hlavní rozdíl byl dán máminým věkem a vším, co s tím souvisí. Já jsem přišla moc brzy po svatbě (a ještě s takovými komplikacemi), takže naši ještě neměli čas užít společného života. Před svatbou (i při maximální toleranci rodičů) nemohli spolu cestovat a chodit na flámy. Vím z dopisů, že si na příští léto plánovali zase cestu do Francie - a už jsem tu byla já. Oba taky rádi a dobře tančili, takže byli rádi, když se mě někdo ujal a oni si mohli vyrazit (to mi řekla máma sama).

O osm let později, když byla malá Olga, se tohle všecko změnilo. Táta měl hlavu plnou politiky a máma se s chutí věnovala mateřským povinnostem, nebo spíš radostem. Olinka, na rozdíl ode mne byla od narození "roztomilý cvalík" jak k její fotografii napsali na reklamu Ovomaltinu. Nebyly s ní žádné problémy a tak mámě vynahradila všechno trápení, co měla se mnou a Haničkou. První nemoc - zato protivnou - měla až někdy ve třech letech: zánět středního ucha, který se pak pravidelně vracel až do jejích deseti let. Tenkrát - tedy po té první nemoci - Olinka zhubla a začala mít "telecí kolena", a od té doby se držela šlang (zato já jsem se po původní vychtlosti vykrmila - a taky mi to zůstalo).
Na podzim 1937 začala bruslit (bylo jí "čiačištvltě") a pak krasobruslit. Máma s ní chodila denně na Zimní stadion (který byl nedávno předtím otevřen), kde měla předplatné a skřínku. Na začátku jí to šlo moc dobře, ale jak měla soustavně cvičit, tak ji to přestalo bavit. Pak chodila do baletu. Máma by totiž sama byla chtěla baletit, ale to jí rodiče nedovolili. Tenkrát se nedal balet učit jinak, než v divadle v přípravce pro vystupováni - a to prostě nepřicházelo v úvahu, aby z ní byla baletka v divadle! Tak se to snažila nahradit na nás, ale neuspěla. Mne tam vůbec nedostala a Olga sice chodila, ale bez zájmu a k ničemu to nevedlo a skončilo to asi tátovým koncentrákem, protože pak už jsme na to neměli.

V roce 1939 taky Olince začalo divadlo. Andula Sedláčková, když skončila ve Stavovském i na Vinohradech, tak si otevřela vlastní divadlo v Mozarteu v Jungmannově ulici. A tam potřebovala malé dítě do hry "Stín" a samozřejmě, že teta Ela tam zatáhla Olinku (a taky Eviččin dětský portrét, který měl na jevišti představovat Olinku). Hra, tedy role, nebyla náročná na mluvení, ale na disciplinu. Celé jedno jednání musela nehnutě spát v křesle. Přitom samozřejmě musela vyslechnout celý text - a taky se ho tím pádem naučila. A tak se jednou stalo, že když mě viděla ráno spící, naklonila se nade mne, jako její divadelní otec na jevišti, a pronesla jeho part: "Spi, jenom v tvém věku spí člověk tak klidně. Později spíme už jen jedním okem, neboť druhé se dívá zděšeně do života." Jednou ovšem spáchala horší věc, přímo na jevišti. Zrazená manželka (Andula) nečekaně navštíví ateliér svého manžela-malíře a objeví nejen portrét jeho dítěte, ale i dítě jako takové i s jeho matkou - svojí přítelkyní. Dítě vyplašeně přiběhne ke své matce, přitiskne se k ní, obejme ji kolem pasu a celý zbytek tragické scény zůstane tak stát, zády k publiku. Olinka se přitom pochopitelně nudila a tak jednou objevila, že její ručičky, sepnuté za zády její "maminky", vrhají stín na horizont, a krátila si dlouhou chvíli tím, že si s tím stínem hrála. To ovšem zaregistrovalo i publikum a tak se stalo, že při tragickém monologu zrazené Anduly, nesledovalo ji, ale NĚCO za ní - nikomu bych nepřála, co se dělo, když se dozvěděla CO.

Tak se Olinka dostala na jeviště a rok potom, na Silvestra 1940 už hrála vlastní normální roli, kterou pro ni napsal V.A.Marek ve hře "Aféra s Margaretou". Premiéra byla jako silvestrovské představení (byla to taková neškodná konverzační veselohra) a po jejím skončení se v divadle pokračovalo - už bez publika - v oslavě Silvestra a bylo to moc fajn. Bylo to improvizované, ale taky profesionální. Bylo k dispozici celé divadlo, hlediště i jeviště se všemi efekty, rekvizitami a kostýmy. Každý uměl nějaké to kabaretní číslo, nebo parodii.
Jediná závada byla, že nás doma čekala teta Máňa se silvestrovskou večeří - tenkrát se na to ještě drželo, ovarová hlava a čočka a přípitek - a máma neměla tu odvahu jí zavolat a říct, aby nečekala, tak ji radši nechala čekat a pak vydržela vynadání. Pro mámu, myslím, dost typické a nevím, co bych k tomu dodala. Leda to, že odejít se jí taky nechtělo, což se jí nedivím.
Mimochodem něco podobného udělala nám o dvacet let později, když šla na Štědrý večer gratulovat tehdy devadesátileté tetě Fandě, jak jsem už kdysi vyprávěla. Nechtěla způsobit lítost Fandě tím, že by brzo odešla. Jestli způsobí lítost nám, nebylo podstatné - my jsme byli daleko.
Takhle tedy Olinka zakotvila v divadle jako trvalý člen a hrála pak až do uzavření divadla, tedy do léta 1944. V létě 1943 to byl "Tobiáš Podivín" a "Flachsmann vychovatelem", obě chlapecké role, typicky dětské. Stejná byla i 1944 v "Tvrdohlavé ženě" Jedinou holčičí roli měla v "Císaři z Portugálie", kde původně hrála nemluvící menší z dětí. Když se ale její větší partnerka pohádala s Andulou a odpadla, tak to bez zkoušky zaskočila, protože to měla odposlouchané. Totéž pak bylo i v pohádce "Bacilínek", kde původně měla taky jen malou (holčičí) roli. Hlavní roli Kašpárka hrál dospělý herec, který ale náhle odešel, protože jeho matku zatklo Gestapo. Olga to taky měla do značné míry naposlouchané a tak se to za pár dní (nebyl to ani týden) doučila a zaskočila naprosto bezchybně, a pak už jí to zůstalo. Jen byla zklamaná, protože ten první záskok byl tak rychlý, že nebyla ani změna uvedená v programu a tu její roli hrálo pod jejím jménem jiné dítě. Ona pak po představení, kde perfektně odvedla svého Kašpárka pod cizím jménem, zaslechla, že někdo říká, že ta Branžovská byla slabá - tedy ta, co hrála místo ní. Pak ještě hrála ve hře "Nocí poraněn" zase chlapce, tentokrát indického. Pak už byla až do konce války divadla zavřena a tím skončila Olinčina kariéra. Na další divadelní dráhu ji to netáhlo.
Samozřejmě, že ani mě nenechala Ela zahálet. Já jsem ale kvůli škole nemohla hrát jmenovité role (na to by muselo být zvláštní povolení). A tak mě aspoň využila jako "křoví" - pážata v "Romeu a Julii", girls v "Císaři z Portugálie, studentky v "Neomluvené hodině". O co s tím bylo míň slávy - a práce a odpovědnosti - o to víc legrace.
S Olinčiným divadelním působením souvisel pochopitelně taky její blízký kontakt s Madamkou. Ta ji brala ssebou do Černošic, i když tam žádné jiné dítě nebylo. Olga totiž nebyla braná jako dítě, ale jako nejmladší člen souboru. Její postavení v Černošicích bylo v tom směru lepší než kdysi moje. Jediné, co měla horší, byla strava, protože to už bylo za války. To nejlepší pochopitelně dostala Madamka, takže - pokud se pamatuju z vypravování - tam mívala dočista hlad a tak, když dostala v kuchyni chleba s umělým medem, tak byla celá blažená - protože ty oficielní porce, co dostala u stolu, jí rozhodně nemohly stačit.
Ještě jsem ale nenapsala nic o nás dvou jako takových. Nebudu tajit, že jsem jejím narozením nebyla nijak nadšená. Když táta večer volal ze sanatoria, že "máme princeznu", tak jsem praštila telefonem. Jako já jsem přišla pro mámu moc brzo, tak Olga přišla pro mě moc pozdě - už jsem si moc zvykla na jedináčkovský monopol. Pak to sice bylo nějaký čas lepší, když jsem si s ní mohla hrát jako s panenkou a když jsme jí s Marcelou opalovaly krk a uši kulmou na vlasy pod záminkou, že z ní uděláme širlejku (loknatá Shirley Temple byla tehdejší dětská filmová hvězda - po roce 1990 byla v Praze americkou velvyslankyní). Když mě ale Olinka začala dorůstat, přestala pasivně trpět a začaly jsme se prát - jako koně.

Vzpomínám si, jak jednou jsme měly mít klavír, paní Příborská měla přijít ve dvě hodiny. Já jsem přilítla ze školy v půl a hnala jsem se ke klavíru, abych aspoň něco dohnala a vtom přišla cvičit taky Olga. Já jsem ji nechtěla pustit, ona měla školu do dvanácti a tak mohla cvičit, než já jsem přišla. Ona ale začla to svoje hrát na horním konci piana. Já jsem se rozzuřila a přirazila jsem pianový dekl. Ona zůstala sedět a jen se tiše rozplakala. Já jsem se lekla, že jsem jí zpřerážela prsty, ale ona jen štkala : "Evičko, mě je tě tak líto, že jsem tě tak rozzlobila". Příznačné pro naši mámu zase je, že pak líčíla, když nastalo to náhlé ticho, tak myslela, že jsem Olgu zabila - ale nevzpomínám si, že by jí přiběhla na pomoc.
Taky Olga si zůstala věrná : o mnoho let později - někdy v kvintě přišla ze školy a hned ve dveřích mi zkroušeně oznamovala "Evičko, prosím tě nezlob se, já jsem si zlomila klíční kost."
Abych nezapomněla - prát jsme se přestaly, když mě Olga dorostla (no comment).
Musím se ještě vyzpovídat ze smrtelného hříchu, kterého jsem se já aktivně dopustila na Olince. To hned po revoluci 1945 (Olze bylo 11, mně 20) někdo z našich přátel dostal od Američanů a dal nám každé, tedy Olince a mně tabulku pravé švýcarské čokolády. Já jsem ji pochopitelně sežrala na posezení a Olinka si ji uložila do kredence. Chodila si ji po malých kousíčkách uždibovat a šetřila si ji, aby jí co nejdýl vydržela. Zato jsem nevydržela já se na ni koukat, tedy na tu svůdnou čokoládu v kredenci a sežrala jsem ji taky. Takže chudinka Olinka na svoji šetrnost doplatila. Dodnes mi neodpustila (což uznávám), že jsem já - dospělá - dokázala užrat takovou vzácnost ubohému dítěti, které tu dobrotu ani nepamatovalo. Ale na svoji omluvu, nebo ve svůj prospěch musím poukázat na to, že právě to, že si to tak pamatuje, je důkaz toho, že to nebyl můj zvyk. Kdybych jí přece sežrala všecko na potkání, byla by si svoji čokoládu dokonale schovala a nebyla by mě s ní na veřejném prostranství sváděla. - To mi připomíná jak taky náš táta nezapomněl, jak si jako dítě při hodobožovém obědě odjedl krůtí polévku, a ty nudličky s droby si schoval na konec a jeho otec řekl - "ty to nechceš?" - a vyhrábnul mu to lžící z talíře. Ale taky to byl zřejmě ojedinělý akcident, jinak by to přece Jirka opakovaně neriskoval.
Nedovedu posoudit, jaký vliv mělo naše rozdílné postavení v rodině i konec konců u Madamky, na to, že se tak rozdílně utvářel náš vztah k lidem. Základní Olgin přístup je důvěřivý, předpokládá kladný vztah ke své osobě. Naproti tomu já lidem apriorně nedůvěřuju a zachovávám si opatrný odstup. Tenhle rozdíl se projevoval i v našich přátelstvích. Já jsem měla vždycky jenom jednu přítelkyni, nejdřív Marcelu, pak spolužačky Mimi Jechenthalovou (odešla v tercii), Olinu Matouškovou (odešla v kvartě), potom Zdenku Frydrychovou a nakonec Evu Kašparovou. S tou jsem začala kamarádit v kvintě a vydrželo to i přes maturitu. Bude o ní řeč ještě často.
Na rozdíl od těchhle mých monogamních přátelství, Olga inklinovala ke kolektivu. Měla prakticky jen dvě osamocené kamarádky na obecné škole, Anču Vaníčkovou a Olinu Havlovou, která ale nemá nic společného s prezidentem Havlem (s tím se Olga seznámila až když dělala laborantku na VŠCHT na analytice a on na palivech). Jinak měla Olga vždycky nějaký houf: skautky, pak na gymnáziu třídní partu, mezitřídní z paralelek C a D (Cedník), pěvecký sbor. A tak, jako já jsem byla většinou mimo domov u Marcely, u Mimi, u Evy, tak zase Olga naopak přitahovala svoje spolužačky a kamarádky k nám. U nás se konaly skautské schůzky. Bylo samozřejmé, že kterákoliv (nebo kterýkoliv - po sloučení s chlapeckým gymnáziem) přišel kdykoliv a poseděl bez ohledu na to jestli Olga zrovna byla doma nebo ne. Možná že to celé bylo tím, že Olga vůbec celkově tíhla víc k domovu, zatímco já jsem měla spíš odstředivé tendence. Se mnou to bylo tak: Než byla Olga, byla jsem prakticky každou volnou chvíli u Marcely. Když se narodila Olga, já jsem se sice už od Marcely emancipovala, ale u nás se utvořilo klima mladé rodiny s miminkem, a to už mně zase bylo cizí, a tak jsem si hledala prostředí bližší mému věku. A to bylo ve škole. Tam jsem našla všecky kamarádky, které jsem tu vyjmenovala. Taky bych o nich mohla říct něco víc.

Z obecné školy mi zůstala jen jedna kamarádka, Manka Šťastná (tehdy Maruška Dvořáková). Ta kamarádila taky s Alenou Fritzovou - a Aleny se týká jedna historka, která říká něco o mé povaze, i když přesně nevím, co. Alena měla zvyk ty druhé pošťuchovat, což mi vadilo. A tak, když mi jednou cestou ze školy strhla čepici a hodila ji na zem, trvala jsem na tom, aby mi ji zase podala. Když to neudělala, nechala jsem milou čepici (a že byla zrovna nová) ležet na ulici, a šla domů. Fritzovi mi pak museli koupit novou - jenže: ta zahozená byla moc hezká (proto taky nejspíš Alenu dráždila), tmavomodrá "matros", látková, zatímco ta náhradní byla pletená (strojově) a vůbec nedržela fazonu, takže se beztvaře připlácla na hlavu a vypadala jsem v ní jako blbec. To ovšem už mámě nevadilo a nechala mě v tom nejen chodit, ale i fotografovat. A já jsem to sice s odporem, ale přece nosila a nevzbouřila jsem se. Nevím, jestli to byla ta potupa se shozenou čepicí, nebo ta ohavná náhrada (kterou řadím mezi stíny svého dětství do společnosti modrých šatů od tety Boženy a kretonových od tety Věry), kterou mám nezničitelně dokumentovanou s roztomilou naparáděnou Olinkou v krepdešínových vyšívaných chovacích šatečkách. Jsem tam s ní jako chudá příbuzná. Ale abych se dostala k pointě. Že jsem s Alenou od incidentu nemluvila "do smrti smrťoucí" není nic divného. Pozoruhodné je, že mi to vydrželo do dneška. Když se omylem sejdeme u Manky Šťastné, dám pár zdvořilostních slov a odejdu, nebo nejradši ani nevejdu.
Mimi Jechenthalová a Olina Matoušková byly obě z moc bohatých rodin - Jechenthalům patřily ty dva roháky na malostranském nábřeží nad Kampou. Taky měli nějakou honitbu, tatínek chodil někdy v loveckém a mívali výbornou domácí zaječí paštiku. Její maminka byla z Plzně a znala se s naším tátou, byla o moc mladší než její manžel, který měl z prvního manželství už dospělého syna Karyho. Olina Matoušková bydlela na Karláku, těm zase patřil ten kachlíkový dům u soudu. Její tatínek měl velkou stavitelskou firmu.
Vzpomínám si, že Olina měla vždycky z domova bohatou svačinu a já jsem dostávala svou korunu na chleba s paštikou. A když byla na Arbesáku pouť, což bylo dost dlouho (nebo často), tak mi Olina dala půlku své svačiny a já jsem se s ní rozdělila o tu korunu a svezly jsme se na lochnesce. Pro ty, co to neznají : kolotoč se zvlněným povrchem, na kterém je z článků sestavený dokola velký had (hlava je u ocasu), který na každém článku má sedátko jako na koni a točí se (běhá - jezdí) na té vlnité podlaze pořád rychleji a rychleji. Možná bych taky měla vysvětlit tu "lochnesku". To byl ve třicátých letech takový hit, něco jako UFO, objevovala se na skotském jezeře Loch Ness, ale nikdo ji nikdy neviděl zblízka ani jinak nedokázal její existenci - něco mezi rybou, ještěrem a hadem. Tak podle ní byl vymyšlen tenhle druh kolotoče a u nás se provozuje dodnes. K Mimi Jechenthalové jsem zase chodila poslouchat gramofon (to tenkrát ještě nebyla taková samozřejmost - my jsme si koupili gramofon - samozřejmě na kliku - až těsně před válkou) a přitom jsme pletly. Jenže Mimi z nové vlny, kterou jí maminka koupila, zatímco já z rozpáraného svetru.
Možná, že jsem se o tom zmínila už jinde, ale považuju to za dost typické pro naši mámu, že to radši zopakuju. Odmítla mi koupit novou vlnu, že bych to mohla zkazit, že mi stačí ta páraná. Jak by se nám bylo za války hodilo, kdybych byla měla ty zkažené svetry na rozpárání! Naše máma totiž ani nepletla, ani nešila. Šít uměla babička Marie, která zato šila všecko, včetně kabátů - tedy hlavně přešívala - jinak se u nás nakupovalo v konfekci. Jestli naši mámu babička k tomu šití nepustila, nebo jestli ona sama neměla zájem, nevím. Rozhodně teta Máňa taky uměla šít, takže když jsem s něčím potřebovala poradit, šla jsem za ní a ne za mámou. Spíš si myslím, že naší mámě bylo natolik jedno, co má na sobě, že ji nic nenutkalo k tomu, aby se v tom směru namáhala. Plést neuměla máma, Máňa ani babička - ta snad ještě dokud se musely plést punčochy, ale svetry pro parádu, to se u nás nevedlo. Leda ještě uháčkovat nějakou zbytečnost. Takže když jsem pak za války byla nucena si obstarávat oblečení, jak se dalo, musela jsem se sama (s Máninými radami) naučit šít i plést. Ono to asi docela logicky přeskakuje generace. Babička se musela naučit šít, protože neměla maminku. Naše máma to nemusela, protože to udělala její maminka a já i Olga jsme se to zase musely naučit, když to naše máma neuměla.
Ale abych se zase vrátila ke svým kamarádkám ze školy. Na rozdíl od Mimi a Oliny, Zdenka Frydrychová byla výrazně intelektuální typ. Ta mi dala podnět k četbě současných - tedy tehdejších - autorů, zatímco doma mě dosud krmili Němcovou a Jiráskem. Zdenka taky organizovala recitační kroužky voice-band (nebo po sovětském vzoru "DĚDRASBOR"), kde jsme recitovaly Wolkera, Majakovského - zajímalo mě to i bavilo a pochytila jsem hodně podnětů. Bylo to nepochybně komunisticky zaměřené. To mi ale tak zásadně nevadilo, spíš mě odpuzovala určitá nekritická fanatičnost. Možná jsem tím získala jakési očkování proti tomuhle typu intelektuálních nadšenců, kteří nepřipouštějí nejen odpor, ale ani pochybnosti. Stejně jsem ale ráda, že jsem tuhle atmosféru poznala a Zdenka byla beze sporu nejzajímavější mladý člověk, kterého jsem v té době potkala.
Zdenka mě taky pozvala o prázdninách z primy do sekundy na středoškolský tábor v Hřešihlavech. Byly to moje první samostatné prázdniny. Nedovedu pochopit, proč jsem tam tak zpustla, že následující školní rok jsem měla dokonce trojku z mravů a nesměla jsem jet na školní výlet, pokud jsem chtěla zlepšit známku z mravů na dvojku. Hřešihlavy byl naprosto způsobný dívčí tábor, kde byl dost přísný režim a byla to typicky středně buržoazní záležitost, žádné hogo-fogo jako Medlov ani trampský nebo skautský přírodní život. Paďourské bydlení v zámečku, profesionální kuchařky, sportování na odborně upravených hříštích. Přijel se tam za mnou podívat táta - ve své prázdninové podobě: dohola ostříhán a oholen (shodil knír), vyšísované manšestrové pumpky, stejně vyšísovaná větrovka - hrozně jsem se za něj styděla. Jednou v tomhle vyštafírování se mnou jel lokálkou a když se vykázal poslaneckou legitimací (taková knížka na způsob pasu - poslanci měli předplatné na všechny veřejné dopravní prostředky) tak průvodčímu nestačila legitimace ve futrálu, jako jindy, ale chtěl vidět fotografii - nemohl uvěřit, že by TAKHLE moh vypadat poslanec. Zato našim mladým vedoucím kantorkám v Hřešihlavech tenhle jeho exteriér prokazatelně nevadil. Když je bavil, dvorně a žoviálně jakoby byl ve slušivém tenisovém oblečku - ony ho tak taky braly. Dokonce - jak mi pak vyprávěla Zdenka, která tam jezdila pravidelně - následující rok byly viditelně zklamané, když se dozvěděly, že nepřijedu - rozhodně přece ne kvůli mně.
Zdenka pak kamarádila s Evou Kašparovou, a to dokonce do té míry, že se stejně oblékaly. Dodnes si nedovedu vysvětlit, na čem bylo jejich přátelství založeno, protože byly pravé protiklady. Na rozdíl od zásadové, ukázněné Zdenky, Eva byla lehkomyslná, nespolehlivá, náladová, zato s ní byla legrace, protože člověk nikdy nevěděl, co jí napadne. To bylo v podstatě to, co mě na ní bavilo.( Proč by se to tedy nemohlo líbit taky Zdence?)
V kvintě jsme si pak náhodou sedly vedle sebe s Evou Kašparovou a protože jsme měly společnou cestu domů (Eva bydlela na smíchovském konci Palackého mostu) tak jsme postupně začaly spolu kamarádit, nejdřív všecky tři se Zdenkou, pak postupně Zdenka odpadla. Evina maminka byla modistka a měla kloboučnický krám ve stejném domě jako byt (ten dům jim patřil) - byli tedy taky zvyklí žít na schodech a měli taky domácí telefon, který nemluvil. Za krámem byla dílna, kde jsme si s Evou vyráběly různé fantastické modely, které jsme pak pochopitelně nenosily. Zato jsme od modistek v dílně načerpaly mnohá životní poučení. S Evou jsme postupně byly stále víc pohromadě. Seděly jsme spolu ve škole, učily jsme se buď u nás nebo u Kašparů, ale spíš u nich, obzvlášť jak se zhoršovala zásobovací sítuace - zejména když pak byl táta v koncentráku - tak u nás nebylo na hoštění, zatímco u Kašparů bylo celou válku všeho dost, takže jsem tam byla prakticky denně na večeři, někdy i na oběd. Naše kamarádství vydrželo i po maturitě, když jsme byly spolu totálně nasazené v továrně ve Kbelích. Rozešly jsme se až když po válce já jsem šla na práva a Eva na medicinu, kde se ale nedostala ani přes první státnici. Eva se taky mnohem dřív vdala a měla dítě takže naše zájmy i způsob života se tak lišily, že jsme neměly společnou řeč ani čas.
Teď jsem si uvědomila, že jsem ještě nenapsala nic o škole. Asi to bude tím, že ve mně nenechala škola žádný dojem - teplý ani studený. Do školy jsem šla - bůhví proč, když jsem už svou nedonošeností byla mladší - ještě před šestým rokem. Tam jsem proplouvala celkem průměrně. Na učitelskou rodinu je vlastně ku podivu, že se u nás nedělala záležitost z nějaké dvojky.
Z mých učitelů na obecné škole nejlepší byla učitelka v 1.třídě, ale pak od 2. do 4. třídy jsme měli starého pana učitele Hořejše, který byl pořád nemocný a tak se věčně suplovalo a to učení podle toho vypadalo. Až v páté třídě jsme dostaly učitelku Novotnou, která si ze své bývalé školy přivedla několik vynikajících žákyň, které nám předkládala za vzor. Nicméně se nás snažila doučit, co jen šlo, ale zázraky dělat nemohla. Ale přece jen nedokázala rozeznat neznalost od neschopnosti. Uznávám, že moje vědomosti nebyly nic moc, ale přece jen si troufám tvrdit, že se utla, když mi nedoporučovala gymnasium a tvrdila, že dál než do sekundy se nedostanu. Pravda, v primě jsem musela mít kondice z češtiny a z matiky, ale jakmile jsem dohnala zpoždění, už jsem se chytla a pak to šlo bez potíží - žádná premiantka, ale rozhodně mi nehrozil vyhazov, když Němci určili, že kdo má horší průměr než 2,3 tak nesmí studovat a musí do výroby (nás to chytlo v kvintě). No a na fakultě to už bylo SVMMIS AVSPICIIS - a s chutí jsem paní učitelce Novotné poslala promoční oznámení (taky mi to vydrželo).
O prázdninách po obecné škole jsem byla "na handlu" ve Wiesenbergu pod Pradědem. Odtamtud byla naše kuchařka Rezi, která měla dceru Hildu v mém věku a ta jezdila na prázdniny k nám do Prahy, takže jsme se znaly a já nebyla mezi cizími. Účelem takového "handlu" bylo, aby dítě v cizoazyčném prostředí nemělo možnost mluvit mateřštinou a naučilo se domorodštinu. U mne to fungovalo naprosto bezchybně. Naučila jsem se tak perfektně wiesenberský dialekt, že mi nikdo, kromě rodilého wiesenberčana, nerozuměl.
Na podzim 1936 jsem nastoupila na Drtinovo dívčí reformní reálné gymnasium v Praze XVI. do nové budovy v Husově (dnešní Drtinově) ulici na Smíchově, která měla všechny moderní vymoženosti - zvlášť prima byly na chodbách hygienické fontánky, kterými se dalo báječně stříkat. Pak tam byl školník, který o hlavní přestávce měl v mezipatře stůl, kde prodával párky a chleba s paštikou. Párek s houskou stál 1,10 a houska nebo chleba s paštikou 1.- Kč. Máma, které se nechtělo mi chystat svačinu, mi vždycky dala korunu, takže jsem si mohla koupit jen chleba s paštikou, ale ne už párek, protože mi chyběl ten desetník. Ale aspoň že jsem měla tu korunu na lochnesku.
Když přišli Němci, zabrali budovu nového Arcibiskupského gymnasia někde v Dejvicích, naši budovu dali těm arcibiskupům a my jsme první čas (v tercii) chodily do vedlejšího chlapeckého Vančurova gymnasia, což byla typická stará školní budova. Měli jsme pak střídavé vyučování - jeden týden dopoledne a jeden odpoledne. Tím pro nás nastal velice vzrušující náznak koedukace, o to zajímavější, že jsme se nesetkali, jen jsme si v lavicích nechávali psaníčka. Neplánovaná koedukace měla ještě malý provozní háček, protože sociální zařízení bylo vybaveno pro mužské osazenstvo, což působilo potíže tím, že kabinek bylo málo a žlábky nám jaksi nebyly nic platné. A to ještě ty kabinky se nedaly zamykat, což domorodci komentovali nápisem : "Ó, děvo líbezná, jak zavřeš ?"
Tohle bylo ale jen přechodné období, v kvartě jsme se pak přestěhovaly do školy ve Vltavské ulici, proti pivovaru, kde jsme zase měly střídavé vyučování. Tam to zřejmě už byla dívčí škola, protože těch kabinek tam bylo dost. Každá třída měla svoji a klíč visel ve třídě na takovém velkém kruhu, byl přísně obhospodařován a evidován, takže jeho ztráta byla záležitost, kterou pan ředitel pohoršeně kvitoval "Ohne Schlüssel geht es nicht" (bez klíče to nejde). Ne že by byl Němec, ale Němci zavedli povinnost určitý počet vyučovacích hodin každého předmětu vést v němčině, což ve fyzice a matematice bylo napínavé. My, žákyně, které jsme měly němčinu od primy a od začátku války dokonce hodinu denně, jsme ji ovládaly pochopitelně mnohem lépe než matikářka, která nás zoufale vyzývala "Also wir werden zahlen" (budeme platit místo rechnen - počítat).
Na Drtinovo gymnazium nastoupila pak taky Olga, ale minuly jsme se tak, že já jsem odešla a ona nastoupila. Nicméně jsem jí stačila předat rodinou štafetu dvojek z mravů.
Olga na rozdíl ode mne byla od první třídy výrazná premiantka a to i přesto, že vlastně studovala za školou, protože byla víc na jevišti než ve třídě. Zato si to vynahradila na gymnasiu - ale zase nic tak hrozného, nikdy nepropadla. A taky tam prožila organizační peripetie. Nastoupila do primy ještě do Vltavské na podzim 1944. Ale už v květnu 1945 se stěhovaly do své původní budovy. Tak to vydrželo do kvinty - jenom jim do třídy přibývaly žákyně, které z nějakých důvodů se nedostaly za války na gymnasium. Po kvintě ale nastalo zemětřesení. Rozhodlo se o koedukaci. Už předtím mělo dívčí Drtinovo gymnasium budovu společně s chlapeckým Vančurovým a střídali se dopoledne - odpoledne. Tak potom je prostě smíchali podle abecedy. Pak se ještě promíchali v pěveckém sboru, kam chodily různé ročníky dohromady. Olgu taky zastihla na gymnasiu padesátá léta - byla popravena maminka její spolužačky Jany Horákové.
Vedle školy dbali naši ovšem taky o mimoškolní výchovu - klavír a jazyky, ale se stejnou ležérností. Byla to z jejich strany spíš charitativní záležitost. Nehledali pro mne učitele, který by mě opravdu něco naučil, ale dali mě k paní Bretterové, která byla sice hodná a vždycky k Vánocům mě naučila nějaké ty koledy nebo valčíky, ale co jsou to škály nebo prstová cvičení, to jsem vůbec nevěděla. Teprve když táta přestal dělat politiku, a všimnul si, že má děti, tak mi našel Luisu Příborskou, která byla vynikající klavíristka a učitelka. Jenže to už jsem byla jednak moc velká (asi 14 let), zkažená (tedy klavírově) a pak - trvalo to moc krátce, protože pak už táta šel do koncentráku a už jsme na to neměli.
Totéž bylo s řečma - tedy s cizími jazyky. Ještě před školou jsem chodila do francouzské mateřské školy ("zahrádky"), kde na nás mluvili jen francouzsky a já jim vůbec nerozuměla, Možná, že to ani nebyla mateřská škola, ale spíš něco jako družina, kam chodily už školní děti, které uměly číst a psát, protože si vzpomínám, že jsme tam dostaly napsané písničky, které jsme pak zpívaly. Proč jsem tam přestala chodit, nevím. Když jsem chodila do obecné školy (ve Vojtěšské ulici), tak jsem chodila na němčinu a na franštinu k madame Zürchauerové a to bylo přesně jako u pí Bretterové. K Vánocům, svátkům a narozeninám rodinných příslušníků jsem se naučila v cizím jazyku přání, musela ho krasopisně přepsat a pak předat a přednést - to bylo ještě horší než ty valčíky. To zase byla známá našich, vdova, která si tak přivydělávala - takže účelem byla spíš sociální výpomoc bez ohledu na ztrátu mého času a eventuelní přínos mému vzdělání. Zase teprve začátkem války jsme začaly s Olinkou chodit k Francouzce Mme Veit na franštinu.
Angličtinu nás po válce učil Mr Keary, pravý Angličan, který mluvil nádhernou Oxford-english a nesmírně pečlivě dbal na výslovnost - jak profesor Higgins. Není se co divit. Když po osmačtyřicátém roce odjel, vyšlo najevo, že je to anglický špion z vysoké anglické rodiny. Oženil se tady, myslím se sl.Weyrovou (to byla nějaká zdejší patricijská rodina) a když přistál u anglických břehů, tak na jeho počest stříleli salvy a hráli hymnu, protože byl nějaký moc důležitý hodnostář. To učení tady bylo jeho krycí zaměstnání, aby mohl chodit do rodin. Odkud tohle všecko vím, nevím - a taky nevím, jestli to vím správně. Fakt ale je, že byl důkladný a důsledný - nechal mě půl hodiny opakovat jednu větu, než se mu líbila intonace.
Franština skončila když šel táta do koncentráku a angličtina po únoru 48 - nevím, jestli proto, že jsme na to neměli, nebo že se vracel do Anglie - nejspíš se to tak sešlo.