2. Muž v domácnosti - život na schodišti - domácí telefon
Ten dolejší byt byl o něco menší, protože místo velkého Mánina pokoje byl jen malý pokojík s jedním oknem. Ten si ale domácích hned ze začátku připojili k svému bytu, takže do nábřeží zbyly jen dva pokoje (jako je to teď). Táta si zařídil pracovnu v pokoji do dvora. Ve velkém pokoji byla kancelář personálu (písařka, solicitátor, koncipient). Malý pokoj (nyní můj), který byl přístupný jen přes velkou kancelář, zůstal nevyužitý, respektive něco jako archiv nebo spíš kramárna. Původní kuchyň táta podpronajal své písařce a její sestře, které si v pokojíčku pro služku zřídily kuchyňku. Když se pak narodila Olga, začal nám čtyřem být pokoj nahoře malý. A tehdy nám shodou okolností domácích vrátili ten odpojený pokoj - a mámě se znelíbila písařka pod střechou (to nebyla paní Švábová - myslím, že se jmenovala Frišová).
Tak jsme se přesunuli dolů. Do toho vráceného pokoje se probouraly navíc tapetové dveře z předsíně, kromě těch potulných spojovacích do velké kanceláře, které se prve zazdily a teď zase vrátily na původní místo. (Ty tapetové jsem pak po čtyřiceti letech - po definitivním odpojení toho bludného pokoje - přestěhovala do toho druhého malého pokoje, čímž konečně získal vlastní vchod a stal se tak skutečně použitelným.)
Táta si přestěhoval pracovnu do toho vráceného pokoje a v pokoji do dvora si naši zařídili ložnici. Původní kuchyni jsme nepotřebovali, protože se vařilo postaru společně v hořejším bytě a tak byla upravena na dětský pokoj. Mezi ložnicí a dětským pokojem byly proraženy nové tapetové dveře proti dveřím do koupelny. V ložnici ty nové dveře ústily proti dolnímu čelu postelí (těch mosazných, co má teď Olga ve Florencii), takže při vstupu do ložnice se muselo ostře zahnout vlevo či vpravo. To se stalo osudným tátovi, když jednou spěchal s oblékáním a rychle vyšel z koupelny do ložnice a nestačil vybrat zatáčku, dostal smyk (tenkrát byly ještě podlahy naleštěné od paní Ady) a vjel nohama pod postel. A my jsme se tak svíjely smíchem, že jsme nebyly štont mu pomoct.
To mi připomíná, jak zas jednou v koupelně užíval živočišné uhlí (tenkrát nebylo ještě v tabletách ale jako nesmírně lehoučký létající prášek), zakuckal se, fouknul do krabičky s tím práškem, který se rozletěl po celé koupelně a začal ho dusit ještě víc, takže bylo černé nejen zrcadlo a umyvadlo, ale hlavně táta. Jak se dušením a vztekáním zpotil, tak se to na něj nalepilo a z jeho červenočerného obličeje svítily jen jeho zuřivé modré oči.
Tak, jak už jsem řekla, v původní kuchyni se zřídil dětský pokoj. Ta starodávná výlevka, o které jsem mluvila už při hořejším bytě, sice zůstala, ale obestavěná skřínkou, čímž se jednak zamaskovala a navíc se ještě využilo místo. Kuchynka v pokojíčku pro služku zůstala a koupelnu dali naši zmodernizovat podle tehdejších představ: bílá smaltovaná vana na lvích pazourech s kotlem (válcem) na uhlí a umyvadlo s tekoucí vodou (studenou). Moc jsme si tehdy připadali. Proč ale už tehdy nedali naši instalovat karmu, nepochopím. Jestli na to opravdu neměli, nebo jim to připadalo jako zhouvěřilost. No, stalo se, stalo. Dohnala jsem to až já po čtyřiceti letech.
Vytápění pokojů bylo zařízeno tak, že v dětském pokoji namísto plotny byla instalována stáložárná kamna zn. Musgraves, která byla vynikající. Když byl dobrý koks - a ten před válkou byl - tak se tam na podzim zatopilo a na jaře se to nechalo vyhasnout. Vždycky se to ráno jenom prošťouralo a vybral se popel, naložilo se tam a vytápělo to oba pokoje i koupelnu a kuchyňku. Z té doby opravdu nevím, co je zima.
V hořejším bytě probíhalo všechno po staru v zajetých kolejích. Akorát dědeček se přestěhoval ze své původní ložnice do pokoje po nás a Máňa si vzala jeho pokoj, takže salon zůstal už jen salonem. Ela se odstěhovala za Andulou Sedláčkovou do Velkopřevorského paláce, kde si najala svůj samostatný pokoj a koupila si do něj nový moderní nábytek.
V dolejším bytě byla jen malá čajová kuchyňka - hlavní chod domácnosti probíhal nahoře. Tam se v kuchyni vařily obědy a večeře, jedlo se společně v jídelně.
Služka, nebo my děti, jsme prostřely na stůl. Každý měl svůj příbor s vlastním monogramem a na látkový ubrousek svůj kroužek (my děti "pošetku" - látkovou kapsičku s vyšitým zvířetem - kterou naši přivezli z Paříže). Dědeček si ubrousek (velký bílý) dával pod bradu, my ostatní na klín. Sklenice jsme měli každý svoji, my (táta, máma a já) dokonce s vybroušeným monogramem. Pokojové nádobí (talíře, příbory, sklenice a čajové a kávové servisy byly v jídelně v kredenci (s černou mramorovou deskou). V kuchyni byly jen hrnce a ostatní potřeby na vaření.
Chleba se ukládal do kulaté plechové piksly, která bydlela ve spížní skříni ve výklenku v předsíni ("ve zdi"). Ta piksla měla co já pamatuji, ulomený dekl. To byl jeden z projevů naprosté technické indolence a impotence naší rodiny. Co se rozbilo, nebo spíš pochroumalo (ale bylo schopné ještě sloužit), to se prostě vzalo fatálně jako kismet a řešilo se to jakýmsi definitivním provizoriem. Vzpomínám, jak mezi dveřmi z dětského pokoje do ložnice v dolejším bytě se záhy po jejich probourání vydrolil kus špatně udělané betonové podlahy. Tak se na to prostě dal papundekl a bylo. Pamatuji, jak to při každém metení a mytí dělalo potíže, protože se ta vydrolená malta pořád roznášela a roztírala. Teď už přesně nevím, kdy se to opravilo, ale rozhodně ne dřív, než když jsem byla na stavbě. Nepochybně se tedy trvání té díry nepočítá na léta, ale desetiletí. Jen se na ní ten papundekl čas od času vyměnil. Asi to byla profesionální deformace naší učitelsko-byrokratické rodiny, že samozřejmý prostředek k řešení všech problémů, včetně technických, byl papír. Vzpomínám si, že vedle výlevky začal praskat a odloupávat se lak na zdi, tak se to přelepilo papírem. Nikomu vůbec nepřišlo na mysl, koupit barvu a štětec a přetřít to. A taky nikoho nenapadlo, že by to mohl být otec rodiny, ať Rudolf nebo Jiří. Automaticky se předpokládalo (a právem) že žádný z mužských v rodině není použitelný na jakékoliv užitné práce. Pokud byla v domácnosti potřeba nějakého technického úkonu, ujala se ho samozřejmě ženská. O babičce neznám konkrétní příklad, ale o mámě určitě vím, že byla jediná, kdo uměl vyměnit pojistku. A asi tuhle tradici nějak vložily do našich genů, že jsme si s Olgou zase vybraly stejně. Gustav ani Piero nebyli nikdy mocni ani té výměny pojistek. Technická zdatnost Rudolfova se omezovala na krájení chleba, křivě ukrojený nebo zalomený chleba byl důvodem k zemětřesení. V celé široké rodině se tradovalo rčení: "Womit schneidet man Brot bei Rudolf? - Mit Lebensgefahr" (s čím se krájí chleba u Rudolfa? - s nebezpečím života). Měli jsme na to zvláštní velký nůž - pilu aby zakrojil rovně velký bochník (na dort zase byl dlouhatánský nůž udělaný z dědečkovy šavle).
Mezi hořejším a dolejším bytem byl zaveden domácí telefon. Mluvil ale jen ze začátku. Pak se v něm něco porouchalo, přestal mluvit a jen zvonil (ne v pravidelných intervalech jako telefon, ale libovolně jako zvonek). A my, věrni rodinné tradici jsme to vzali na vědomí a přizpůsobili se. Udělali jsme si rodinnou morseovku a používali ho k telegrafování. V kanceláři byl od samého začátku (pochopitelně) normální telefon. Ve velké kanceláři byl hlavní aparát s přepínačem a měl pobočky v tátově pracovně a v hořejším bytě. Tam to ale mluvilo jedině, když se to tam tím hlavním aparátem přepnulo. Tak když chtěl někdo volat ze shora, musel si to jít nejdřív dolů přepnout. Nebo naopak, když volající chtěl mluvit s bytem, muselo se jít nahoru říct, aby zvedli sluchátko. Takže k tomuhle hlavně sloužil ten domácí telegraf. Na příklad: ..- (te-le-fón = shora dolů - přepnout , zdola nahoru - zvednout), nebo - . (tá-ta), .- (ma-má), .. (E-va), ... (O-lin-ka) rozuměj, kdo má zvednout telefon. Ovšem bez ohledu na telefon nebo telegraf, od té doby, co jsme měli dva byty, bydleli jsme prakticky na schodech, protože věci se telefonovat ani telegrafovat nedají a pochopitelně nikdo z nás nebyl schopen pamatovat na všechny věci, které bude nahoře (dole) potřebovat.
Bezdrátovou signalizaci vymyslela máma, když se narodila Olinka. Když ji dala odpoledne spát dole, otevřela okno dětského pokoje, aby ji nahoře v kuchyni slyšela, až bude řvát (když řvala krátce, byla vypadnutá z okna). To mi ale připomíná, že symbióza bytu s kanceláří měla časem pro Olinku mnohý půvab. Na příklad psaní na stroji (bez papíru, na holý válec), což měla přísně zakázáno. Jednou zas udělala v kanceláři betlem; po úředních hodinách všecko, co leželo na stolech pomazala zespodu lepidlem a vrátila na místo. Když ráno přišli do kanceláře, vypadalo všecko úplně normálně, jen když to chtěli vzít do ruky, tak to nešlo. Olinka taky chodila žebrat na personálu svačiny. Doma normálně nejedla, tak máma byla ráda, že do ní takhle něco dostane a dala jim peníze, aby pro ni koupili to co pro sebe. Jenže pak už to neráčila. Jednou zase táta stonal a poslal Olinku pro paní Švábovou (písařku), aby přišla do ložnice, že jí chce něco nadiktovat. A Olinka vyřídila: "Paní Švábová, máte jít k tátovi do postele."