Úvod
Rodinnou kroniku jsem ukončila svým narozením. Spokojená, že jsem naplnila odkaz dědečka Rudolfa, tety Máni a ostatních psavých předků: Uchovala jsem vzpomínky na minulou dobu a život naší rodiny v ní - a předávám je potomstvu .
To bylo někdy v roce 1987.
A tehdy jsem si uvědomila, že vlastně já už jsem taky předek a že by zase moje reálie mohly být pro budoucí stejně zajímavé, jako ty staré pro mne. Tak jsem se jala pro odchovance socialismu vyprávět o kapitalistickém způsobu života před válkou, za války i po ní.
Naštěstí zrovna, když jsem dospěla k roku 1948 a nástupu komunistů u nás, psal se rok 1989, komunistická vláda padla a já jsem se mohla bez obav pustit do upřímného líčení života v socialismu, tentokrát zase pro budoucí kapitalisty. Pro ty sice už budou některé předchozí výklady o prvorepublikových kapitalistických vymoženostech nadbytečné, přepisovat to ale nebudu.
Zato přidám něco o tom, jak jsem šla s dobou.
Technologii vzniku kroniky - od mého sešitového rukopisu, přes Olgin opis na psacím stroji, moji korekturu a opravy - jsem už popsala. Naštěstí měla Olga doma (tedy v Pierově kanceláři ve Florencii) xerox a tak jsme záhy přišly na to, že pomocí xeroxu se v hotovém textu dají provádět dodatečné změny sestřihem, vlepením nové pasáže a oxeroxováním opravené stránky. Tak jsme vlastně vymyslely ruční komputer.
S pádem komunismu dorazila i do našich krajů vědeckotechnická revoluce. Odpadly naše home made zlepšováky a já se vrhla na počítač (pochopitelně jen jako na chytrý psací stroj - na jeho ostatní schopnosti si netroufám ani pomyslet). První díl Pamětí se rodil ještě postaru, zato druhý díl jsem už psala, opravovala i tiskla rovnou na počítači.
Ilustrace celé Kroniky vznikala obdobným poloručním způsobem jako její text : originály obrázků jsem naaranžovala na papírovou podložku, příslušné nápisy jsem napsala a vytiskla na počítači, vystříhala a nalepila k obrázkům. Každé takové tablo jsem pak dala oskenovat a rozmnožit.
U obou dílů Pamětí jsem si pak postavila hlavu, že taky ilustrovat je dokážu na počítači. Copak, posadit a vytisknout oskenovanou fotku na papír je skutečně hračka. To jsem ale netušila, jak takové obrázky umějí být záludné při sestavování tabla. Dokážou skákat z místa na místo, řadit se přes sebe, z ničeho nic zalejzat a vylejzat někde úplně jinde. Jedna taková fotografie si třeba jen tak pro legraci odskočí na jinou stránku a zalehne tam jinou, původní, kterou pak marně hledám, dokud se nevynoří na nějakém úplně nepatřičném místě. To pak žádá nejen pevné nervy, ale i lstivost lasice, aby ta zmagořená fotografie nepoznala, že ji chci dostat tam, odkud utekla - aby si myslela, že ji jen tak trošku posunu o milimetr. Jenže když tímhle poskokem dospějeme až půl milimetru před můj cíl, tak jí to dojde a odhupsne si zase na to svoje vyvolené místo.
To ale není nic proti tomu, co vyvádí tiskárna s barvami. Ty původní staré "černobílé" fotografie jsou v originále všecko, jen ne černé a bílé - nahnědlé, nazelenalé, narůžovělé - a to všechno ta potvora tiskárna reprodukuje s přenáramnou důkladností. Na takovém tablu, sestaveném z obrázků různého původu, je pak jeden zelený jak hastrman, druhý zrzavý a třetí fialový. Teoreticky to jde na počítači upravit, jenže tam to zase ta mrcha bere stejně pečlivě : utlumím nežádoucí odstín - a ten hastrman vyjde červený, zrzavý zezelená a ten fialový zmodrá.
Prosím proto o obdiv nad mojí vytrvalostí a o shovívavost s výsledkem.
Eva
Praha, leden 2010
_____________
* pozn. od Báry: Babička nejprve sepsala kroniku Kozákových a Branžovských a teprve poté se pustila do vlastní autobiografie. Já zatím publikuji pouze babiččiny paměti. Nenechte se odradit, když na samém začátku babička bude zmiňovat příbuzné, které již "máme znát" z té kroniky. Ono důležitá jména si brzy zapamatujete a ne tak důležitá nejsou až tak důleži